Smrt dítěte

Smrt dítěte je jedna z nejtěžších zkušeností, jaké mohou člověka potkat. Dnešní medicína umožňuje vytvářet vztah s dítětem velmi brzy – vidíte jeho pohyby, slyšíte tlukot srdce, nesete v sobě očekávání. Když dítě zemře, neztrácíte jen kontakt. Mizí i budoucnost, která už byla součástí vašeho života: představy, společné radosti, obyčejné dny, které měly přijít.

Jsou období, která ztrátu znovu přiblíží: výročí, svátky, rodinné oslavy, ale i zdánlivě obyčejné chvíle, kdy děti přátel dosahují milníků, kterých se vaše dítě nedožilo. Bolestivá může být i jednoduchá otázka „Kolik máte dětí?“, protože na ni neexistuje odpověď, která by s sebou nenesla bolest. U rodičů, kteří přišli o jediné dítě, se k tomu může přidat i pocit ztráty identity – najednou není jasné, co si počít s pojmem „rodič“, se slovem máma nebo táta.

Rodina si musí hledat nový způsob, jak spolu být — a potřebuje čas, aby vůbec zjistila, jak na to. Péče o další děti může být vyčerpávající, protože vlastní smutek bere většinu sil. A pokud jste přišli o jediné dítě, může pohled na jiné rodiny otevírat další vrstvy prázdna — nejen po dítěti samotném, ale i po budoucnosti, kterou jste mu přáli. Každá rodina nese svůj vlastní soubor ztrát a každá potřebuje najít způsob, jak se v nich navzájem podepřít.

Co můžete očekávat

Smutek může mít mnoho podob. Někdy člověk cítí otupělost nebo šok, jindy prudkou, stálou bolest. Může se objevit hněv, podrážděnost, hluboký smutek, osamělost nebo pocity viny. Smutek se projevuje i tělesně: únava, zpomalené myšlení, potíže se soustředěním nebo změny spánku či chuti k jídlu jsou běžné. Někdy přicházejí velmi živé sny o dítěti nebo pocit, že je na chvíli nablízku. Pro někoho je to uklidňující, pro jiného drásavé — obojí je přirozená reakce.

Ztráta dítěte může výrazně zatížit celou rodinu. Každý prochází smutkem jinak. Sourozenci mohou mít pocit, že zůstali stranou, nebo se zlobit na dítě, které zemřelo. Rodiče si někdy nerozumějí v tom, co zrovna potřebují: jeden vyhledává rozhovor, druhý mlčí. Rodiny, které se dokážou přijmout i v rozdílnosti svých projevů smutku, obvykle zátěž snášejí lépe.

Mnoho rodičů cítí potřebu znovu a znovu vyprávět příběh života a smrti svého dítěte. I když je to někdy bolestné, může to být způsob, jak zůstat s dítětem v kontaktu. Jiným pomáhá drobné gesto – zapálit svíčku, napsat krátký dopis, nosit u sebe něco, co nese stopu blízkosti. Tělo i mysl potřebují jemné věci: pomalou chůzi, teplý nápoj, chvíle ticha. Je také běžné, že se člověk na čas vzdálí od těch, kdo jeho bolest neumějí nebo nedokážou pochopit.

Život po ztrátě dítěte získává svůj řád pomalu a nesnadno. Smutek zůstává součástí každodennosti, ale jeho podoba se v čase proměňuje. To, co je dnes těžké unést, může být za nějakou dobu o něco lehčí; jindy se připomene s novou silou. Je to cesta bez pevného plánu a bez správného tempa. Je však možné na ní najít chvíle klidu, drobné opory i lidi, v jejichž společnosti lze být pravdivý. Vztah k dítěti jeho smrtí nezaniká. Zármutek po jeho odchodu je výrazem vztahu, který byl skutečný a hluboký. A láska, která vás s dítětem spojovala, nezmizela — jen se postupně mění její podoba.