Když se smutek stane naším společníkem

Když zemře někdo, koho jsme milovali, svět se najednou změní k nepoznání. I když víme, že smrt patří k lidskému životu, nic nás doopravdy nepřipraví na to, jaké to je. V člověku se objeví otázky, na které nezná odpovědi: proč se to stalo tak, jak se to stalo, nedalo se tomu nějak zabránit, co bude dál, jak s tím teď mám žít. Je přirozené, že se ve vás takové pocity vynořují — a je v pořádku, pokud si teď připadáte nevýslovně unavení, nejistí nebo v sobě máte prázdno. Cítíte úzkost.

Je to přirozené, protože zármutek je odvrácená strana lásky. Kdybychom nemilovali, netruchlili bychom. Láska a zármutek k sobě patří jako den a noc. Ale současně platí, že láska – pokud je opravdová – je silnější než smrt.

První týdny a měsíce po ztrátě vám to může připadat, jako by život byl neskutečný. Jako byste se ocitli v krajině, kterou jste neznali. Všechno je nějak jinak: to, jak přemýšlíme, jak vnímáme, jak reaguje naše tělo. Myšlenky se honí tak rychle, že je těžké se na cokoliv soustředit. Čtete několik řádků – a vzápětí nevíte, co jste četli. Vejdete do místnosti – a nemáte tušení, proč jste tam šli. A to může vyvolat pocit, že je s námi něco v nepořádku.

Ve skutečnosti ale to vše k hlubokému smutku patří. Je toho mnoho, co je pro vás nové nebo nečekané — a přesto je to normální.

Možná máte ve svém okolí lidi, kteří chtějí povzbudit, ale dávají to najevo tak, že vás to zraňuje. „Jste silný/á.“ „Zvládnete to.“ „Drž se.“ Ale i silní lidé bývají unavení a někdy prostě nevědí kudy dál. Nemusíte být pořád výkonní. Nemusíte působit statečně. To, co děláte teď — snažíte se nějak přežít dnešní den —, je samo o sobě dost.

Chtěla bych vám nabídnout jeden starodávný obraz. Ve starém biblickém příběhu izraelský lid putuje 40 let pouští. Je to období únavy, velkého tlaku a nejistoty. Nikdo neví, jak dlouho cesta potrvá ani kam se vlastně jde. Každý den je třeba zvládnout horko, hlad, strach i únavu. Každé ráno se ti lidé probouzejí do světa, kde je všechno nestálé a kde mohou spoléhat jen na jednu věc.

Na to, že Bůh jim dá každý den potravu, kterou potřebují právě pro ten den. Když se ráno probudí, najdou na zemi manu — porci jídla dostatečnou právě pro celý den. Tu potravu si nemohou schovat na druhý den. Ne proto, že by jim to někdo zakázal, ale proto, že to jednoduše nejde. Mana nevydrží, zkazí se. Její trvanlivost je právě jeden den.

Tihle lidé jdou krajinou, která je pro ně příliš velká, příliš prázdná, příliš neznámá. A přesto každý den dostanou tolik, kolik potřebují na pár kroků dál.

Období prudkého zármutku je v mnohém podobné.
Nemáme sílu myslet na celý zbytek života. Někdy ani na další týden ne. Často zvládneme jen dnešek. A právě tehdy může být obraz pouště užitečný: připomíná, že nemusíme zvládnout všechno najednou. Stačí přijmout to „dnes“, to málo, které pomáhá přežít dnešní den.

Někdy je ta dnešní „mana“ pár minut ticha. Jindy krátký rozhovor, pár kroků ven na vzduch, nebo jen vědomí, že nejsem úplně sám. Není to veliké ani okázalé — ale může to stačit na dnešní den.

A zítřek? Ten přijde až zítra. Až přijde, dostanete darem vše, co potřebujete na další den.