Když se do smutku vmísí strach

Když člověk přijde o někoho blízkého, bývá mezi prvními reakcemi strach. Nemusí mít pokaždé podobu jasné věty „bojím se“. Často se projevuje jako neklid, člověk má sevřený žaludek a pocit, že bloudí myšlenkami jinde, než má tělo. Někdo nemůže spát, někdo se leká obyčejných zvuků, dalšího pronásleduje představa, že se stane ještě něco špatného, a on na to už nebude mít sílu. Nezvládne to. Je to zvláštní směs únavy, napětí a vnitřní nejistoty, kterou lidé popisují různě, ale všichni vnímají, jako by náhle ztráceli půdu pod nohama.

Strach, který přichází v reakci na velkou ztrátu, je častý a pochopitelný. Tělo reaguje na bolest a šok jako na ohrožení. Má pocit, že musí být neustále ve střehu. A tak spouští mechanismy, které lidem sice kdysi dávno pomáhaly přežít, ale dnes nás spíš vyčerpávají: rychlejší tep, ztížené dýchání, nespavost, vnitřní rozechvění. Člověk má někdy dojem, že už nikdy nenajde klid. A k tomu se přidávají všechny praktické věci – všechno to obcházení úřadů, pohřeb, nutnost nějak naložit s věcmi, které už nebude nikdo potřebovat, návštěvy, telefonáty.

Je dobré vědět, že takové reakce nejsou známkou slabosti ani nějaké poruchy. Jsou to přirozené důsledky toho, že se vám změnil svět. Že jste přišli o něco, na čem vám záleželo. A že se tělo snaží zorientovat v krajině, ve které jste se ocitli bez mapy.

V Bibli se vypráví příběh o dvou lidech, kteří kdysi prožili podobný otřes. Nečekaně ztratili člověka, který měl v jejich životě velké místo. Jejich učitele zatkli, mučili a nakonec ho veřejně popravili. Viděli to zblízka a nevěděli, co s tím, co bude dál. Po tom všem nedokázali zůstat v Jeruzalémě. Město jim stavělo před oči mnoho obrazů, které bolely, a tak se rozhodli vyrazit pryč, na cestu do malé vesnice jménem Emauzy. Nevěděli přesně proč – jen věděli, že musí něco změnit, aby mohli žít dál.

Ta cesta nebyla nijak zvláštní. Šli pomalu a mluvili o tom, co se stalo. Opakovali svůj příběh v různých variantách, protože někdy člověk potřebuje říct nahlas to, co ho tíží, aby pochopil, jakou tíhu vlastně nese. A někdy taky proto, aby s tou hrůzou nebyl sám. Po nějaké době se k nim přidal další člověk, který šel stejným směrem. Nic velkého neudělal – jednoduše je poslouchal, nechal je povídat, nevyvracel jim, co říkali. A ta obyčejná přítomnost, tiché doprovázení, jim pomohlo překonat kus cesty, který by byl jinak o hodně těžší.

Když ti dva dorazili do vesnice, všimli si, že se v nich něco nepatrně změnilo. Ne jejich bolest – ta byla pořád stejná. Ale přece jen v sobě objevili kousek klidu, který ráno neměli. Ta tichá blízkost na první pohled nic nevyřešila, ale dovolila těm dvěma zvednout hlavu a hledat způsob, jak neutíkat před tím, co se stalo, a hledat kudy dál.

A tehdy pochopili, že ten třetí člověk, který šel s nimi, nebyl obyčejný pocestný. To rozpoznání nepřišlo jako blesk ani jako důkaz; spíš jako by bylo zřejmé až zpětně. Jejich průvodcem byl ten, kterého oplakávali. Nebyl to Ježíš, jak ho znali, ne snadno rozpoznatelný, ale přesto přítomný. A to setkání jim dalo sílu vrátit se zpátky do Jeruzaléma, ke svému životu a hledat, jak v něm po té obrovské ztrátě pokračovat.

Nevíme, jestli se ten příběh opravdu takhle stal, nebo jestli si ho lidé po generace vyprávějí, protože mají zkušenost, že i do velkého žalu někdy pronikne paprsek naděje. Někdo se nám na cestě, kterou jsme si nezvolili, tiše, nenápadně a bez velkých gest nabídne jako průvodce. Aspoň na kousek dlouhé cesty. Je to člověk? Je to anděl? Je to Bůh? Nevíme – a možná to ani vědět nepotřebujeme. Podstatné je, že na to nejsme sami.

A právě to může být pro dnešní dny opěrný bod: i když teď možná nevidíte žádnou oporu, neznamená to, že nikde není. I české rčení říká: „Když je nouze nejvyšší, Boží pomoc nejbližší.“ A je to pravda natolik hluboká, že se to rčení udrželo, i když se svět změnil: „Když je nouze nejvyšší,“ říká se někdy dnes, „pomoc přátel nejbližší.“ Někdy je pomoc tak blízko, že ji člověk přehlédne. A někdy ji poznáte až zpětně — podle toho, že jste nakonec dokázali udělat krok, o kterém jste si mysleli, že ho nezvládnete. Ale můžete se spolehnout, že se vždycky najde.